Rozhovor s herečkou Martinou Hudečkovou, která vystoupí v představení Miláček Anna 30. června

MARTINA HUDEČKOVÁ: „Do Sedmihorek jezdíme rádi. Jak kvůli vám, tak kvůli fandivým lidem.“

Martina Hudečková se především divadelnímu herectví věnuje už od konzervatoře. V současné době působí v pěti představeních, z většiny v situačních komediích, ve kterých exceluje a neskutečně baví. A protože bude mít divák Sedmihorského léta 2017 příležitost vidět tuto charismatickou herečku v divadelním představení Miláček Anna, které festival 30. června odstartuje, vyzpovídala jsem ji. A povídání to bylo krásné, milé, dlouhé a vtipné. V restauraci nedaleko jejího kmenového divadla – Divadla Palace jsme společně seděly téměř tři hodiny. A nebýt představení, možná tam sedíme až do zavírací doby. Martina Hudečková je člověk, ze kterého čiší energie, pozitivní náboj a navíc svou práci dělá skvěle. Jak žije, jak se jí hraje a jaké má lásky?

Jak jste se vlastně dostala k hraní a divadlu? Pokud vím, váš tatínek Václav Hudeček byl divadelní režisér v Národním divadle a chtěl z vás mít klavírní virtuosku.
Ano chtěl, a dlouho to tak i vypadalo, protože jsem si změnila studijní obor jen půl roku před talentovými přijímacími zkouškami na pražskou konzervatoř. Z piána na herectví. To bylo pro tatínka ohromné rozčarování, protože měl pocit, že když budu „zašitá“ v muzice, tak je to takové slušné povolání a nebudu tam trpět. A to jsem mu udělala čáru přes rozpočet.

Můžeme zavzpomínat na vaši první filmovou nebo televizní roli?
Když neberu ty malé dětské role, tak se strašně musím smát, že jedna z mých prvních televizních rolí bylo v Cirkusu Humerto takové mladé děvče, které sedí na mezi a jímavým dětským hláskem říká „A Josífku piš, pan farář mi to přečte.“ Už jsme dávno nebyli generace, která neumí číst a je negramotná a mě to v té roli připadalo velmi legrační. A musím říct, že dnes to zase po těch třiceti přijde vtipné mým kolegům, takže mě tím mnohdy zlobí (smích).

Jak to máte vy divadlo versus film?
Jitko, já film téměř nedělám. Vždy jsem spíš točila pro televizi a televizní film. Nemám se s filmem ráda. Ona mě nemá ráda filmová kamera. Ještě televizní jde, ale filmová… Na tom není nic zvláštního, to se prostě stává. Málokdo vlastně opanuje všechny disciplíny, vždycky je něco, co člověku sluší nejvíc. A mně evidentně nejvíc sluší divadlo. Ne, že bych nic nenatočila. A teď řeknu jednu kacířskou pravdu, když mám doma filmovou legendu, mně film hluboce nebaví. Jako divák film miluju a když se s Jurajem (Juraj Herz, pozn.redakce) díváme na nějaký film, tak to jsou krásný chvilky, ale já jako herec na filmu strašně nerada pracuju z toho důvodu, že se pořád jen čeká.

Přichází k vám od diváků zpětná vazbu na vaše představení?
No, řeknu vám jeden případ, který myslím mluví za všechno. Měla jsem ten den veliký splín. Takovou tu pravou hereckou depku „všechno je na nic, proč já to vlastně dělám, a sláva no, o té se dá taky diskutovat“. Tak jsem se potácela v takových depresích a odehráli jsme představení Miláček Anna, které v divadle řadíme mezi ty třeskuté. V tom smyslu, že se opravdu nastartuje a humor se drží a drží,  a jsou to dvě a půl hodiny smíchu. Po představení za mnou přišla paní, že mi musí konečně něco říct a povídala, že Miláčka Annu vidí už potřetí. Mně hlavou proběhly nepokorné myšlenky. A ta paní povídá: „Víte, ono je to tak, mně se loni při autonehodě zabil manžel, dvě děti a dvě vnoučata a já se od té doby nemůžu na nic soustředit. A Annu vidím už potřetí, protože to jsou dvě hodiny, kdy sedím a pokud se nesměju vysloveně na celé divadlo, tak se rozhodně usmívám od ucha k uchu a myslím na něco jiného.“  Víte, na tohle se nedá nic říct. Když to vyprávím, je to pro mě pokaždé masakr. 

...ČÍST DÁL